Olenin příběh

Olenin život se navždy změnil, když noční oblohou otřásly první výbuchy. „Vzbudil mě zvuk střel a z balkónu jsem viděla jejich stopy,“ vzpomíná.

V těch prvních hodinách volala svému otci a plakala, že začala válka. Nevěřil jí. „Myslel si, že jsem si to vymyslela,“ dodává tiše. Jenže realita byla neúprosná. Tři dlouhé dny se Olena a její sestřenice zmítaly v pochybnostech, co dělat, a snažily se při tom ignorovat střelbu a exploze. Doufaly, že válka skončí v řádu hodin. Neskončila.

Do bezpečí za hranice

Nakonec Olena a její sestřenice se dvěma malými dětmi sbalily, co dokázaly pobrat, a zamířily k hranicím. „Nikdy nezapomenu na ten pocit úlevy a na tu radost, když nám došlo, že jsme v bezpečí,“ říká Olena. „Lidé v Moldavsku nás přijali vlídně – dali nám jídlo, vodu, oblečení a přístřeší. Bylo to dojemné.“

Nový začátek

Na Ukrajině byla Olena sociální pracovnicí. V Moldavsku si připadala zbytečná. „Chtěla jsem pracovat, rozptýlit se od starostí a cítit se užitečná,“ říká. Pak přišel důležitý obrat. Bývalá kolegyně jí dala vědět, že UNHCR v Moldavsku nabírá lidi. „Pracovat pro UNHCR byl můj sen,“ svěřuje se Olena. Měla obavy, jestli její kvalifikace a angličtina budou dostatečné. Ale UNHCR v ni věřilo. „Nemohla jsem si představit lepší práci,“ usmívá se. „Jednak se tu můžu skvěle rozvíjet po profesní stránce, a jednak můžu pomáhat lidem, kteří se ocitli ve stejné situaci jako kdysi já.“

Budování sounáležitosti

Dnes pracuje Olena v UNHCR na podpoře integrace uprchlíků do společnosti. „Integrace je alfou a omegou,“ tvrdí. „Pomáhá totiž lidem získat zpět vlastní život.“ Celé dny napojuje uprchlíky na vzdělávání, práci a zdravotní péči. „Vím, jak se cítí. Rozumím jim.“ Díky svým kolegům a moldavské komunitě se zase cítí jako doma. „Ukázali mi nádherná místa, seznámili mě s tradicemi, a dokonce mě pozvali na svátky,“ usmívá se. Naučila se mít ráda moldavskou hudbu a jídlo – hlavně Zeamu, místní polévku s lehce nakyslou chutí.

Rozbíjení stereotypů

Olena si přeje, aby lidé vnímali uprchlíky jinak. „Vidím kolem sebe spoustu úžasných lidí, kteří se navzdory šíleným životním okolnostem nevzdávají a snaží se vybudovat si normální život,“ konstatuje. „Tady v Moldavsku vidím, jak si lidé našli práci, učí se jazyk a mnozí z nich sní o založení vlastní firmy a o dalším rozvoji. S místní komunitou koexistují v klidu a míru.“

Cesta před námi

Olena neví, co přinese zítřek: „Žiju pro dnešek a chci, aby byl krásný.“ Jedna věc je jistá: „Moldavsko a místní milí lidé, kteří mně a dalším lidem z Ukrajiny otevřeli svou náruč, už navždy zůstanou v mém srdci. A samozřejmě nikdy nezapomenu na to, jak jsem pracovala v UNHCR.“