Arashův příběh
Vzdělávání jako životní motto
Poté, co musel Arash opustit svůj domov v Íránu, vybudoval si celý nový život díky vzdělání. A když teď působí u Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), neboli Agentury OSN pro uprchlíky, prosazuje vzdělávání jako cestu, která může komukoli změnit budoucnost – těží z vlastních zkušeností a pomáhá druhým najít bezpečí, důstojnost a příležitost.
Nový začátek
Arashův příběh se začal psát v Íránu, kde mu rodina odmala vštěpovala hlubokou víru v sílu vzdělání. Když tam však přestalo být bezpečno, musela rodina svůj domov i všechno ostatní opustit.
Ještě než se Arash s rodinou usadili v Austrálii, pobývali nějakou dobu v Malajsii. Ovšem s pocitem úlevy přišla současně i dezorientace. „Všechno bylo nové – dokumenty, autobusy, pravidla, dokonce i to, jak se mám představit, aby se pak celý hovor netočil kolem mé minulosti,“ vzpomíná.
Záhy se objevily náročné výzvy. Jako uprchlík čelil Arash každodenní realitě v podobě neviditelnosti a nejistoty. „Čekáte. Musíte se zorientovat v podmínkách, které jste si nevybrali. Chcete plánovat, jenže povolení přijde až později, pokud vůbec přijde.“
Vzdělání, základní stavební kámen jeho výchovy, se stalo luxusem: „Bezpečí přestává být samozřejmostí a naopak se součástí každodenního života stávají obavy.“
Jak jsem našel svoji cestu
Arash si svůj nový život začal skládat tak, že kýval na nejrůznější příležitosti: dobrovolničil na programech pro mládež, na akcích, pomáhal jednotlivým lidem nebo překládal. „S tím, jak jsem se zapojoval do týmů, podílel se na realizaci projektů a sdílel nástroje, jsem znovu postupně získával sebedůvěru a pocit důstojnosti,“ popisuje Arash. Ale bariéry byly pořád děsivé – jednak to byly pochybnosti ohledně jazykových schopností a odborné kvalifikace a hlavně stigma uprchlíka: „I když splňujete všechna kritéria, čtete lidem ve tváři, že vám kvůli vašemu statusu nedůvěřují.“
Bodem zlomu bylo v Arashově případě jeho první zaměstnání na univerzitě HELP College: „Prezident univerzity ve mě věřil a investoval do mého vzdělání. Díky němu jsem přestal váhat a začal jednat. Znovu jsem si dovolil cítit naději a mít sny.“ Získal stipendium pro uprchlíky, odpromoval a pracoval jako inženýr, ale stále zůstával napojený na humanitární práci. Vyzkoušel několik nevládních organizací, až se nakonec přidal k UNHCR. „Když jsem přišel do UNHCR, přidala se k té naději ještě zodpovědnost,“ říká. „Jedna věc je, když si člověk rovná svůj život; ale když má ukazovat cestu druhým, to je jiná.“
Nová mise
Dnes je Arash členem týmu UNHCR pro partnerství v soukromém sektoru a zajišťuje vzdělávání pro mladé uprchlíky z celého světa. „Bezpečná třída, placený učitel a škola, která člověka vítá s otevřenou náručí – to jsou aspekty, které umožňují začít nový život.“ Arash si přeje, aby svět pochopil jedno: „Náš příběh není ojedinělý. Vysídlení je právní realita, nikoli identita. Pokud systémy fungují spravedlivě a vstřícně, uprchlíci ty komunity, do kterých přijdou, posilují.“
Výhled do budoucna
Arash svou práci věnuje své matce, protože to ona mu svými oběťmi jeho cestu umožnila. V co doufá do budoucna, je jasné: „Aby místo, kde se dítě narodí, nikdy neomezovalo jeho vzdělání.“ Vzdělání a důstojnou práci nepovažuje za privilegium, nýbrž za základ důstojného života. „Pokud mohou uprchlíci chodit do školy a do práce, nejenže můžeme přežít, ale také přispíváme společnosti a daří se všemu kolem nás.“
